Plemeno se vyskytuje ve dvou typech. Jeden je aktivní lovecký pes, druhý pes výstavní. Výstavní typ se časem začal exteriérem poněkud odlišovat od pracovního typu a býval příležitostně nazýván Black Field Španiel (černý field španěl) nebo krátce Black Španiel (černý španěl), protože černá barva srsti byla na výstavách nejoblíbenější.

Field španěl má delší tělo a je lehčí než kokršpaněl, kterému se jinak dost podobá. Původně to byl ceněný lovecký pes. V druhé polovině 19. stol. se však z něho stal pes výstavní. Chovatelé začali záhy měnit a přehánět jeho vzhled, aby vytvořili líbivý výstavní typ. S příznačným sklonem vytvářet „hypertyp" odchovávali psy stále delší a nižší. Tato snaha však, místo aby plemeni pomohla, ho dovedla ke zkáze, protože psi začali být „slabí, s příliš dlouhým trupem, povislým břichem, nemotornou hlavou a křivýma nožkama". Jeden kritik sžíravě podotkl, že tento výstavní pes má už jedinou naději na přežití, pokud si opatří uprostřed třetí pár nohou, který jeho prověšené tělo bude podpírat.

Během doby bylo stále jasnější, že tito španělé by se ocitli před neřešitelným problémem, kdyby se někdo pokusil je použít lovecky. Ke konci 19. stol. došlo k pokusům o návrat k původnímu typu, ale plemeno už bylo natolik přešlechtěné, že se tato snaha ukázala být nanejvýš obtížnou. Když se k tomu přidal pokles zájmu a důsledky obou světových válek, bylo plemeno kolem roku 1945 na pokraji vyhynutí.

Našli se ale chovatelé, kteří byli přesvědčeni, že field španěl ve své původní lovecké podobě za záchranu stojí, a tak se pustili do jeho obnovy. Začali v šedesátých létech křížením s kokršpaněly a špringršpaněly. Díky tomu se field španěl vrátil k původní pracovní podobě a byl zachráněn, i když je třeba přiznat, že je stále velmi vzácný a drtivá popularita kokršpaněla ho dokonale zastiňuje. Field španěl je prý nejposlušnější ze všech španělů, milý, přívětivý, citlivý a klidný.