Toto starobylé plemeno nemá nic společného s dnešním anglickým slovem „ban", které znamená „kletba, zákaz", ale pochází ze slova „band", tj. „pásek", protože bylo uvazováno na určité místo. Úkolem těchto obávaných psů totiž bylo střežit dům. Tímto názvem se kdysi v Anglii označovali vlastně všichni hlídací psi, kteří byli tak divocí, že je bylo třeba uvazovat, aby nezabili i nějaké nevinné lidi. Vetřelce odstrašovala už jejich samotná přítomnost.

Johannes Caius ve svém díle O anglických psech ze 16. století uvádí barvitý popis bandoga: Je podle něj „veliký, ba obrovský, tvrdohlavý, ošklivý, těla nemotorného a těžkopádného, a tedy ne příliš svižný, avšak strašlivý a hrozný je v boji". Dále autor uvádí, že úkolem psa je vypořádat se se všemi „lapky, zloději, rušiteli klidu a výtržníky". Obdivuje sílu jeho čelistí a uvádí, že „pevný stisk, jímž vládnou, přesahuje všechno pomyšlení".

V roce 1790 máme od Thomase Bewicka ilustraci typického bandoga, podle níž se podobal mastifovi, jen byl o něco lehčí, menší, čilejší a bdělejší. Bewick píše, že pes útočil víc než ochotně a jeho stisk byl silný a nebezpečný Asi o sto let později jiný autor souhlasí, že anglický bandog vypadá jako „lehčí mastif", a dohaduje se, že vznikl křížením mastifa s foxhaundem. Někdy v 19. století však plemeno vyhynulo, není ani jasné, proč vlastně, protože poptávka po dobrých hlídačích nezmizela nikdy.

Bandog prý měl srst hrubou, zbarvenou žlutavě nebo pískově s černými nebo hnědými znaky.