Nazývá se také Anatolian Shepherd nebo Anatolian Herder. Originální název „coban kopegi" znamená v překladu prostě„ovčácký pes". Toto jméno používají pro všechny pastevecké psy z Turecka ti, kteří zastávají názor, že v celé zemi existuje jen jediné plemeno. Tito lidé uznávají existenci lokálních variet, ale nepovažují je za svébytná plemena. Jde o pastevecké psy, kteří už po tisíce let střeží stáda ovcí a koz před útoky šelem.

V roce 1967 si poručík Robert Ballard, příslušník amerického vojenského námořnictva, který tehdy sloužil v Turecku, zakoupil pár psů jménem Zorba a Peki. Zorba byl dlouhosrstý, hnědobíle grošovaný, Peki byla žlutohnědá. Pocházeli z venkovské oblasti poblíž Ankary. Poručík Ballard si je odvezl domů do USA a v roce 1970 na nich odchoval první vrh. To byl základ chovu ve Spojených státech amerických. Později tu vznikl speciální chovatelský klub, který nyní registruje přes tisíc psů.

Robert Ballard ovšem netušil, že existují čtyři výrazně odlišné regionální typy tureckých pasteveckých psů, jeden na západě (akbaš), dva ve středu země (karabaš a kangalský pastevecký pes) a jeden na východě (karský pastevecký pes). A že v krajích mezi těmito oblastmi se navíc vyskytují přechodné variety. Americké plemeno, které vlastně založil, se vyvinulo z jedné takové přechodné variety a opíralo se bohužel o jedince, kteří nedrželi stálý typ. Výsledkem bylo, že štěňata měla nejrůznější zbarvení. Pro americké chovatele to byly pouhé barevné rázy. Chápali své psy jako představitele „tureckého pasteveckého psa", jednotné, i když poněkud variabilní plemeno.

V Turecku jméno „anatolský pastevecký pes" nikdo nikdy neslyšel. Turci nazývali své psy podle jednotlivých lokalit, z nichž pocházeli. Později to vedlo k velmi ostrému sporu. Američtí chovatelé trvali na tom, že jedině jejich pes, který se díky pečlivé selekci neustále zlepšoval, je ten jediný pravý turecký pastevecký pes, a že všichni ostatní psi jsou jen jeho barevnými rázy. Na druhé straně turečtí odborníci zavrhovali americké odchovy jako „amatérský výtvor lidí, kteří vědí příliš málo na to, aby přicházeli s jakýmikoli hypotézami o tureckých pasteveckých psech". Upozorňovali na způsob, jakým si Američané v osmdesátých létech opatřovali psy z Turecka pro posílení genofondu: „Milovníci anatolských pasteveckých psů podnikali krátké výpravy do Turecka, zcela náhodně se potulovali po venkově, kupovali psy a vraceli se s nimi domů."

Američtí chovatelé odpověděli obviněním, že podle nich se někdo těmito osočeními jen snaží „vytvořit módu" a dostat do obliby jakási pochybná turecká „plemena". Do sporu se vmísil i sám Robert Ballard, když napsal: „Chápat odlišnosti ve zbarvení jako samostatná plemena, to je, ne-li nečestné, pak přinejmenším zavádějící." Po nějakou dobu tak létaly sem tam urážky a obvinění. Ironií osudu bylo, že všichni zúčastnění milovali turecké pastevecké psy a považovali je za skvělé a výtečné. Objektivní pozorovatel by jistě usoudil, že nejprostším řešením by bylo uznat čtyři turecká plemena a také anatolského pasteveckého psa, který už tou dobou měl za sebou několik dekád seriózního chovu, měl vlastní standard a už se evidentně lišil od všech regionálních tureckých plemen. Vyšel sice z rozkolísaného genetického materiálu, ale byl usilovně zušlechťován a už se typově zřetelně ustálil, zčásti i díky pozdějšímu výraznému zavedení krve čistokrevných kangalských pasteveckých psů.

Ani to však turecké experty neuklidnilo a komentovali to např. takto: „Do genofondu anatolských pasteveckých psů bylo zavedeno tolik krve dovezených kangalských pasteveckých psů, že vypadají více a více jako oni. Nicméně čistokrevní kangalové to nejsou a vrhy jsou nadále vysoce typově variabilní. "Ať vše dopadne jakkoli, pro většinu západních milovníků psů jsou moderní anatolští pastevečtí psi prostě impozantní zvířata téměř lvího vzhledu, působivá ve výstavním kruhu a úspěšná při práci se stády na rančích.

Plemeno se rozšířilo z USA do Kanady, Mexika, Evropy i Japonska. Nevyhnutelně si tito psi zachovali barevnou rozmanitost včetně forem s černou hlavou (turecky „karabaš") i s bílou hlavou („akbaš"). Svalnaté tělo je vyvážené, hlava masivní, ocas dlouhý, v klidu nízko nesený, v akci nesený vysoko, zatočený nad zádí jako u špiců. Při správném vedení může být z anatolského pasteveckého psa i domácí společník a hlídač, ale jsou tu jisté potíže. Po tisících let střežení stád mají psi sklon chápat kohokoli neznámého jako potenciální hrozbu a podle toho si počínat.

Jeden majitel psa píše: „Jak dávní přátelé, tak cizí lidé vědí, že když k nám přijedou, nemají hned vystupovat z auta. Je v něm potřeba trpělivě počkat, až přijde majitel psa." Představu o divokosti těchto psů si můžeme udělat podle této smutné historky. Na jednom americkém ranči pronásledovala smečka honiču mývala a ten utíkal ke stádu ovcí. Pastevecký pes blížící se smečku spatřil a postavil se jí. Jak se honiči blížili, systematicky jednoho po druhém zabíjel, až usmrtil všechny. Je zkrátka jasné, že tento silný pastevecký pes, pokud má pocit ohrožení, se nezastaví před ničím.