Turecká angora vděčí za své jméno hlavnímu městu Turecka Ankaře, které dříve neslo jméno Angora. Je to jedno z nejstarších kočičích plemen, a možná dokonce i nejstarší polodlouhosrsté plemeno koček. Je velmi zvláštní, že se toto plemeno dostalo do centra pozornosti teprve v poslední době.

Tyto půvabné polodlouhosrsté kočky nacházejí pomalu stále více ctitelů mezi milovníky koček i mezi chovateli. Jsou to velice krásné kočky s inteligentním výrazem. Jsou chovány v mnoha různých barvách, ale nejpůvodnější barvou je čistě bílá. Znakem plemene je polodlouhá srst, na dotek jemná jako hedvábí. Společně s norskou lesní kočkou, mainskou mývalí a sibiřskou kočkou patří turecká angora k polodlouhosrstým přírodním plemenům.

Původ

Turecké angory pocházejí původně z Turecka. Míní se, že první turecké angory přivezli ze země jejich původu do Evropy na začátku 17. století italští obchodníci. Tyto polodlouhosrsté a elegantní kočky měly téměř bez výjimky bílou srst a modré nebo žluté oči. Protože měly tak luxusní vzezření, zcela jiné než krátkosrsté domácí kočky, které byly do té doby v Evropě známy, byly často dávány darem vysoce postaveným lidem a šlechtě. Tureckým angorám se v té době dostávalo zasloužené pozornosti a jejich popularita mezi lépe situovanými Evropany byla obrovská.

Protože angorské kočky měli rádi především na francouzském dvoře, byly turecké angory nazývány také francouzskými kočkami. Na konci 19. století se začaly turecké angory křížit s jinými kočkami a zvířata, jež takto vznikla, měla ještě luxusnější vzezření. Tito kříženci, předchůdci perských dlouhosrstých koček, vytlačili pomalu, ale jistě turecké angory z jejich téměř výlučné pozice. Stále více ustupovaly do pozadí, a chybělo málo, aby plemeno zcela vymřelo. Historicky nejhorší moment zažilo plemeno mezi lety 1910 a 1920, neboť v té době nejen v zahraničí, ale i v Turecku zůstalo velmi málo čistokrevných exemplářů. Turci si velmi vážili svých bílých koček a prostřednictvím chovného programu, který byl realizován zoologickými zahradami v Ankaře a Istanbulu, se pokusili plemeno zachránit před vyhynutím.

Angory se nesměly vyvážet do zahraničí a cizincům se podařilo jen tu a tam, ilegálními cestami, získat čistokrevný exemplář. V 50. letech sehnalo několik Američanů jedince, kteří se stali základem chovu, tak jak je dnes obvyklý v Evropě a Spojených státech. Až do dneška importují chovatelé kočky ze země původu. První importy se týkaly převážně bílých koček. Z nich pocházejí i zabarvení potomci. Jak ve Spojených státech, tak později v Evropě byla nejprve uznána bílá varieta; později byly uznány také zbarvené verze. Stejně jako u všech ostatních plemen se raději nekříží bílé exempláře, aby se předešlo hluchotě potomků.

Charakter

Turecké angory jsou aktivní, extrovertní kočky s vysloveně sociálním charakterem. Jejich inteligence se projeví, když někde mohou zapojit své smysly: zakrátko se naučí otevírat dveře a dvířka od linky. To je pravděpodobně i důsledek enormní zvědavosti, která je většině tureckých angor vlastní. Všechno, co přijde domů, od tašky s nákupem až po návštěvu, musí být řádně očicháno a schváleno. Turecké angory jsou hravé a podnikavé: líbí se jim míčky a jiné hračky. Kočky tohoto plemene si velmi cení lidské společnosti a mají někdy sklon upnout se na určitou osobu. Mnohé z nich si zvyknou vítat „vyvoleného" člena rodiny po jeho příchodu domů jemným, zdvořilým hlasem. Turecké angory dávají mnoho pozornosti a lásky, ale očekávají od vás stejně velkou oddanost.

Nikdy nenechávejte tureckou angoru dlouho samotnou ve venkovním výběhu nebo v místnosti. Pokud se příliš nezdržujete doma, raději si ji nepořizujte, popř. si pořiďte dvě, aby měly „nárok" jedna na druhou. Většinou výborně vycházejí s ostatními kočkami a rovněž vztah ke psům málokdy narazí na problémy. Jsou známy i takové angory, které mají tak rády „své" lidi, že se o ně jen těžko dělí s ostatními kočkami, i když to není žádné pevné pravidlo. Protože tyto elegantní kočky mají čestný a vyrovnaný charakter, dobře se za normálních okolností snášejí s dětmi. Pokud by se k nim chovaly hrubě nebo surově, daly by to určitě najevo, i když by se k dětem nechovaly zahořkle. Turecké angory si mohou zvyknout na chůzi v postroji; jsou i takové, které samy od sebe aportují kuličky.

Péče

Srst turecké angory nemá sklon se cuchat a lze ji udržovat v dobrém stavu s minimem péče. Obecně jsou turecké angory stejně jako většina koček obzvláště čistotné a pro udržení kvalitní srsti stačí jednou za týden ji vykartáčovat kartáčem ze štětin. Občas můžete projet srst hrubým hřebenem, abyste jí dali lepší tvar. V době línání je ideální pomůckou na odstraňování mrtvých a uvolněných chlupů ze srsti gumový kartáček, ale buďte opatrní, protože jím můžete nechtěně srst poškodit. V létě mají turecké angory poměrně málo srsti a nezasvěcení je mohou považovat za krátkosrsté. Pokud chcete tureckou angoru vystavovat, může být někdy u bílých jedinců nutné umýt srst dobrým, pro kočky určeným šamponem. Nedělejte to později než jeden týden před výstavou, protože srst potřebuje čas na zotavení.

Můžete se také rozhodnout vyčistit srst (neparfémovaným) mastkovým práškem. Nasypte trochu mastkového prášku do srsti a vetřete ho. Nečistoty a nadbytek mazu se naváží na prášek, který potom vykartáčujete jemným kartáčem. Pokud je to nutné, vyčistěte vnější zvukovod, přípravkem určeným pro kočky. Ten nejprve do ucha vmasírujete a pak z povrchu ubrouskem odstraníte. Můžete pracovat i s tyčinkou se smotkem vaty, pokud budete počítat s tím, že takto můžete špínu vtlačit do zvukovodu. Buďte proto při používání tohoto druhu pomůcek opatrní. Dobrým zvykem většiny vystavovatelů je pravidelné stříhání ostrých drápků dobrými nůžtičkami.

Vnější znaky

TĚLO
Turecká angora je silná, osvalená, ale současně ladná a elegantní kočka malého až středně velkého formátu. Kostra je drobná. Tělo je relativně dlouhé a zadní nohy mají být o něco vyšší než přední, takže linie páteře jakoby stoupala k ocasu. Turecké angory mají malé kulaté tlapky s meziprstními chomáčky chlupů. Krk je štíhlý, půvabný a středně dlouhý. Ocas je plně ochlupený, široký na kořeni a sbíhá se do špičky. Když je ocas položen zpětně na páteř, musí jeho konec dosahovat alespoň mezi lopatky, ale raději ještě dále. Turecké angory dospívají teprve ve věku dvou let.

HLAVA
Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá až středně velká. Dlouhé a špičaté uši jsou posazené vysoko na hlavě a mají chomáčky dlouhých chlupů. Oči jsou velké, mandlového tvaru a jsou umístěny trochu šikmo. Středně dlouhý nos má slabé prohnutí, ale v žádném případě nesmí být prohnutý výrazně. Brada nesmí být příliš mohutná.

SRST
Dobře splývavá polodlouhá srst je velmi jemná a má hedvábnou strukturu. Turecké angory mají plně ochlupený ocas, límec a kalhotky.

BARVY
Původní barva turecké angory je čistě bílá. Donedávna to byla jediná barva, v níž byla kočka uznána. V současné době může mít srst turecké angory jakoukoli barvu nebo barevnou kombinaci, pokud se jedná o přírodní barvy. Nepřírodní barvy jako lilová, čokoládová a himalájské odznaky nesmí mít turecká angora nikdy. Většinou se vyskytující barvy jsou červená, černá a jejich zředění (krémová a modrá). Tyto barvy mohou být čisté nebo s aguti, tím vzniknou mramorované (blotched tabby), tygrované (mackerel tabby) nebo tečkované (spotted tabby) kresby srsti. Rovněž želvovinové (tortie) nebo želvovinové s aguti (tortie tabby) se u tohoto plemene vyskytují často. U všech barev a kreseb smí mít srst bílé skvrny nebo být převážně bílá s několika skvrnami. Povolené jsou také stříbřité podsady. Turecké angory mohou mít jakoukoli barvu očí, pohybující se od zelené a žluté po měděnou a modrou. Bílé turecké angory s nestejně zbarvenýma očima (odd-eyed) se vyskytují relativně často.

Zvláštnosti

Toto plemeno nesmíme zaměňovat s angorou chovanou v Anglii, s orientální polodlouhosrstou kočkou.