Norská lesní kočka, nazývaná také Norsk Skogkatt, se velmi podobá mainské mývalí kočce a často se s ní také plete. Nejdůležitější rozdíl v zevnějšku těchto dvou plemen je ve tvaru hlavy. Mainská mývalí kočka má delší, hranatou tlamu a svažující se profil, zatímco norská lesní kočka má trojúhelníkovitou hlavu s přímým profilem. Vedle toho je srst norské lesní kočky na dotyk mastnější a tužší. Existují i malé rozdíly v charakteru. Mainská mývalí má obvykle poněkud vyrovnanější povahu.

Norské lesní kočky patří, spolu s mainskými mývalími kočkami a tureckými angorami k přírodním plemenům, což znamená, že mohou být chovány pouze v barvách, které se vyskytují v přírodě. Himalájské odznaky, jak je známe u siamských koček nebo u posvátné kočky z Barmy a barvy jako lilová a čokoládová, nejsou u tohoto plemene uznány. Stoupající popularita mainské mývalí kočky uvedla ve větší známost i norskou lesní kočku. Byla-li norská lesní kočka ještě před několika desetiletími dosti neznámá, v současné době se velmi často vystavuje a je stále více chovatelů, kteří se tímto plemenem zabývají.

Původ

Vědci se shodují, že původ (polo)dlouhosrstých koček musíme hledat v jižním Rusku, Turecku a Íránu (dříve Persie). V dřívějších dobách se mimo tyto oblasti vyskytovaly pouze krátkosrsté kočky. Předkové norské lesní kočky tedy museli vzniknout tím či oním způsobem přičiněním člověka v Norsku. Míní se, že to byli po moři se plavící Normané, kdo si zřejmě 9. století přivezli s sebou domů z Turecka polodlouhosrsté kočky. Nedělali to ostatně proto, že by tyto kočky považovali za nějak zvláštní nebo hezké, ale protože kočky během dlouhé plavby držely v patřičných mezích počet myší a krys.

Můžeme proto předpokládat, že norská lesní kočka je vzdálený potomek plemene, které nyní známe jako tureckou angoru. Obě plemena mají klínovitou hlavu a přímý profil, takže tato teorie je dosti věrohodná. Norská lesní kočka má však robustnější stavbu a je mnohem huňatější, což může být důsledek více či méně přirozené selekce a vlivu krátkosrstých koček, které se ve Skandinávii už vyskytovaly. Kočky s hustší srstí a mohutnější stavbou těla měly samozřejmě mnohem více šancí přežít tuhé skandinávské zimy než křehce stavěné a méně dobře osrstěné kočky.

Protože ve starých norských ságách a mýtech je nápadně mnoho zmínek o dlouhosrstých kočkách s huňatým ocasem (tzv. Huldrekatten), vycházíme z toho, že se předkové naší norské lesní kočky vyskytovali v rozsáhlých lesích Norska už od pradávna. V zimě, kdy měly kočky potíže sehnat dostatek potravy, vyhledávaly samy od sebe společnost člověka. Byly užitečné v domě i na statku, protože hubily škodlivou havěť a obyvatelstvo si jich také patřičně cenilo. Úplně první norská lesní kočka byla vystavena jako ušlechtilá kočka v roce 1912. Jednalo se o kočku s černo-stříbřitě zbarvenou srstí, která nesla působivé jméno Gabriel Scott Solvfaks.

Skupina milovníků koček začala mít na národním plemeni zájem, což vyústilo ve vznik sdružení, které si dalo za cíl stabilizovat plemeno. Chovatelství doznávalo proměnlivých úspěchů; norská lesní kočka byla oficiálně uznána mezinárodními organizacemi teprve v roce 1977. Nyní je norská lesní kočka světoznámá a hojně vystavovaná, ale v rozlehlých norských lesích a na venkově se s železnou pravidelností ještě objevují norské lesní kočky, které se starají o živobytí samy.

Charakter

Norská lesní kočka má jednoduchou, tolerantní a sociální povahu. Je to klidná, vyrovnaná kočka, která je však dosti aktivní. I když jméno naznačuje něco jiného, není to žádná divoká venkovní kočka. Už po staletí bylo mnoho jejích předků milovanými domácími zvířaty u sedláků v Norsku. Je mnoho norských lesních koček, které vedou spokojený život v domě, i když je samozřejmě pro každou kočku nádherné, když se může proběhnout ve venkovní voliéře.

Ovšem pokud tyto kočky zůstávají odmalička uvnitř, volný výběh jim nijak zvlášť nechybí, protože o něm prostě nevědí. Tím však nechceme říci, že by norská lesní kočka byla nějaké pohodlné zvíře; je aktivní a hravá a musíte jí dát příležitost vybít energii. Norské lesní kočky umějí skvěle šplhat a rády to demonstrují, proto je prvním požadavkem mít v domě dobrý škrábací a šplhací kůl. Také hračky jako myšičky z králičí kožky, míčky a jiné druhy hraček pro kočky přijímá toto plemeno s nadšením.

K lidem i dětem se tyto inteligentní kočky chovají velmi přátelsky, rády se mazlí a nechávají hladit, ačkoli jsou trochu méně poddajné než některá jiná polodlouhosrstá plemena; dají také zřetelně najevo, pokud se jim určité zacházení nelíbí. Dále mají norské lesní kočky sklon přilnout obzvláště silně k jedné osobě. Ačkoli mají rády pozornost, nejsou obvykle hlučné a nebudou vás nijak nepříjemně obtěžovat. Jejich vztah ke psům bývá zřídkakdy problematický. Existuje dosti příkladů celoživotního přátelství mezi psem a norskou lesní kočkou. Norské lesní kočky mají silně vyvinutý smysl pro své teritorium, proto kocouři spolu nebudou vycházet nejlépe.

U vykastrovaných kocourů to však bývá problém málokdy. Samičky, ať už jsou nebo nejsou vykastrované, spolu často vycházejí velmi dobře, dokud mají každá k dispozici dostatečný prostor - to je například opak siamských koček, kterým je příjemné spát jedna na druhé. Norská lesní kočka je nadevšecko zvědavá: chce vědět, co se kolem ní děje, a chce mít přehled. Všechno, co přijde do domu, ať je to taška s nákupem, nebo návštěvník, je důkladně prověřeno a schváleno. Protože vodoodpudivá, izolující srst norských lesních koček je velmi dobře přizpůsobena deštivému a drsnému klimatu, mohou být bez problémů v létě i v zimě ve venkovní voliéře, pokud jim věnujeme dostatek pozornosti. Obecně zůstávají norské lesní kočky do vysokého věku hravé.

Péče

Díky typické mastné a vodoodpudivé srsti není nutná intenzivní péče o srst. Norské lesní kočky potřebují stejně jako ostatní polodlouhosrstá přírodní plemena jen málo péče o srst. Mimo období línání můžete srst jen tu a tam upravit hrubým hřebenem nebo kartáčem, ale musíte dávat pozor na to, abyste nevyčesali příliš mnoho podsady. Používejte kartáč z pravých chlupů, nikdy ne syntetické kartáče, protože mohou být nabity statickou elektřinou. Na jaře a v časném létě norská lesní kočka poměrně krátce a silně líná, a tak vypadá jako krátkosrstá s plně osrstěným huňatým ocasem.

Uvolněné chlupy pak můžete najít všude po domě, ale mrtvá podsada zůstává také v tuhé krycí srsti a může tam způsobit vznik těžko odstranitelných chuchvalců. Vedle toho je kočka během své denní toalety polyká. Proto není žádným přebytečným luxusem kartáčovat a pročesávat srst těchto koček na jaře denně. Ačkoliv je mytí srsti před výstavou u mnoha (polo)dlouhosrstých plemen zvykem, u norské lesní kočky to naprosto nedoporučujeme. Mytí srst zjemňuje a ta je pak zplihlá. Tím se na dlouhou dobu pokazí typický tuhý a mastný vzhled, tolik požadovaný u tohoto plemene.

Kočka se také rychleji zamaže, protože odmašťující šampon odstraní i vrstvu odpuzující nečistoty. Vnější zvukovod čistíme, jen pokud je to nutné, a to prostředkem určeným pro kočky, který nejprve vmasírujeme do ucha a potom z povrchu odstraníme ubrouskem. Můžete se také rozhodnout pro používání vatových tyčinek, pokud budete počítat se všemi důsledky toho, že jimi můžete zatlačit nečistotu hlouběji do zvukovodu. Buďte proto při používání tohoto druhu pomůcek opatrní. Někteří vystavovatelé pravidelně stříhají ostré konce drápků dobrými štípacími kleštičkami.

Vnější znaky

TĚLO
Norská lesní kočka je dosti velká, mohutně stavěná kočka se silnou strukturou kostí a dlouhým tělem. Stojí na vysokých nohách a zadní nohy jsou delší než přední, čímž je páteř vzadu trochu výše. Tlapky jsou velké, kulaté a silné a mají mezi prsty chomáčky chlupů. Zadní nohy jsou zcela rovné a nesmějí být nijak ohnuté, ale tlapky na předních nohách jsou trochu vyto vytočené ven. Ocas je dlouhý, huňatý a silný. Položíme-li ocas zpětně na páteř, musí dosahovat až do prohlubinky mezi lopatkami. Na výstavách se jako chyby hodnotí mj. následující znaky: příliš malá, příliš jemná nebo příliš dlouhá stavba těla, krátký ocas nebo krátké nohy. Postava kocourů by měla být o něco větší a robustnější než u koček.

HLAVA
Hlava tvoří při pohledu zepředu trojúhelník, jehož všechny strany jsou stejně dlouhé. Profil je přímý a nesmí být prohnutý. Brada je silná, ale ne tak zřetelně výrazná jako u mainské mývalí kočky. Oči jsou expresivní, mandlového tvaru a trochu šikmé. U mladých koček mohou být oči ještě trochu zakulacené. Uši jsou na základně dosti široké a na hlavě jsou nasazeny vysoko; jsou do špičky. Při pohledu ze předu běží vnější strana uší paralelně s lebkou, takže uši tvoří s lebkou trojúhelník. Na špičkách uší se nacházejí ušní (rysí) štětičky a na vnitřní straně uší rostou trochu delší chlupy (ušní chomáčky), které se lehce vlní dozadu. Rysí štětičky nejsou povinné.

SRST
Kvalita srsti je u norské lesní kočky nejdůležitější. Srst je polodlouhá a má bohatou zvlněnou podsadu. Hladká a lesklá krycí srst má vodoodpudivou strukturu, která kočku chrání před vlivy počasí. Mimo letní období by kočka měla mít nádherný límec a náprsenku a také pěkný huňatý ocas. Samozřejmě, že kočky, které chodí ven, mají nádhernější a plnější srst než jedinci, kteří zůstávají uvnitř domu. Kocouři mají plnější srst než kočky. Na výstavách se příliš suchá nebo filcovitá srst hodnotí jako chyba.

BARVY
Norská lesní kočka smí mít jen přírodní barvy, tedy jen takové, které vidíme i u normálních domácích koček. Himalájské odznaky, jak je známe u siamských koček a posvátné kočky z Barmy, nejsou povoleny, a to platí i pro nepřírodní barvy jako lilovou, skořicovou, plavou a čokoládovou. Například na rozdíl od perských koček se rozdělení barvy po těle přikládá malý význam. Protože barevné rozdělení a barvy u norské lesní kočky jsou podružné, mohou se chovatelé zaměřit na držení zdravé kočky hezkého typu. Nejvíce se vyskytující barvy jsou černě žíhaná a černě mramorovaná, s bílou anebo bez ní. Norské lesní kočky mohou mít jakoukoli barvu očí, od zelené a žluté po měděnou a modrou. Vyskytují se i norské lesní kočky s nestejně zbarvenýma, i když zřídka.

Zvláštnosti

U koťat se už v mladém věku rozezná, že jsou polodlouhosrstá, ale ještě dlouho trvá, než získají tak nádhernou srst jako jejich rodiče. Může trvat dva roky nebo déle, než se u norské lesní kočky vyvine její konečná plná srst, a konečná stavba těla na sebe může dát čekat i tři roky a déle.